Proč ses rozhodla právě pro studijní stáž v Argentině?

K Argentině jsem se dostala čirou náhodou. U večeře mi jeden známý vyprávěl o svém studijním pobytu ve Finsku a zmínil se o tom, že jeho finská univerzita vysílá své studenty na semestrální stáže na partnerskou univerzitu v Buenos Aires. V té době jsem právě přemýšlela o místu pro své studium v zahraničí a dala jsem si jako kritérium pro svůj výběr zemi neznámou a vzdálenou.

Měla jsi o Argentině nějaké informace?

Na začátku přípravy na zahraniční pobyt jsem měla minimální informace o Argentině a o Latinské Americe vůbec. Málem jsem se nechala od táty přemluvit, abych místo do Argentiny jela studovat do Singapuru a byla mu tak co nejblíže. Nebo aspoň do jiné anglicky mluvící země, neboť se bál, že bych se domů z Argentiny nevrátila živá. Nakonec jsem se nenechala přemluvit a jsem za to vděčná.

Jak ses ke studiu v Argentině dostala?

Na semestrální studium v Argentině jsem se dostala přes univerzitní stipendijní program freemover. Stejně jako u Erasmu dostávají stipendisté u tohoto programu finanční podporu od domovské univerzity, ale musí si sami vyhledat cílovou univerzitu a taky se musí sami připravit na celý pobyt.

Mají takovou možnost všichni studenti?

Dá se říct, že stačí motivace a chuť vyjet. Jediným kritériem pro získání finanční podpory školy je mít studijní průměr pod 2,2. Avšak malý počet vyjíždějících studentů svědčí o tom, že (ne)motivace hraje většinou velkou roli a studenti nemají chuť vyhledat školu, která by je přijala jako freemover studenta, a zařizovat si potřebné věci pro pobyt v zahraničí.

Co bylo třeba vyřídit před odjezdem do Argentiny?

Nejdříve jsem vybrané univerzitě poslala přihlášku a další požadované dokumenty. Po obdržení odpovědi jsem podala své domácí univerzitě žádost o stipendium, pak jsem začala se samotnou přípravou na pobyt – vyhledávala jsem letenku, ubytování, poslala argentinské univerzitě seznam vybraných kurzů. Vše proběhlo hladce a bez problémů.

Na jak dlouho jsi v Argentině byla a jaké byly samotné začátky?

Trávila jsem v Argentině plných šest měsíců. Semestr trval od března do června, zkoušky pak probíhaly po celý červenec. Do Argentiny jsem však přiletěla s měsíčním předstihem (začátkem února), abych si před semestrem zvykla na tamější kulturu a naučila se jazyk, protože jsem před odjezdem takřka španělsky nemluvila. Jazyk jsem se začala učit v prvním ročníku na univerzitě, a po ročním kurzu obecné španělštiny jsem se naučila pouze základní fráze, které samozřejmě nestačily na denní komunikaci. Hned po prvním dni jsem poznala, že bez větší znalosti španělštiny bych byla úplně ztracená, protože místní většinou anglicky nemluvili. Proto jsem se přihlásila na intenzivní kurz španělštiny v jazykové škole.

Jak ti španělština šla?

Po absolvování třítýdenního kurzu jsem se rozmluvila, ale moje slovní zásoba stále nebyla dostatečná pro univerzitní studium ve španělštině. Plánovala jsem studovat pouze v angličtině, proto jsem si myslela, že se jazyk naučím postupně během půl roku. Ale kdepak. Před začátkem semestru mi náhle oznámili, že se neotevřely kurzy v angličtině a že si musím vybrat jiné ve španělštině. Představte si moje zoufalství na čtyřhodinových přednáškách v prvních týdnech výuky! Naštěstí je španělština poměrně lehký jazyk a rychle jsem ji začala ovládat.

Jak probíhalo studium?

Měla jsem ranní, odpolední i večerní kurzy. Jeden kurz trval čtyři hodiny s jednou půlhodinovou přestávkou. I přesto jsme na hodinách neusínali, protože byly velmi interaktivní – dost jsme se zapojovali do diskuzí, dělali jsme prezentace, týmové práce a tak dále. Líbil se mi osobní a neformální vztah mezi profesorem a studenty. Bylo například běžné, že jsme si v hodinách předávali a pili s profesorem maté (argentinský tradiční nápoj).

Byly studované předměty náročné?

Náročnost předmětů se lišila. Na některé jsem se musela připravovat průběžně, jelikož na každou hodinu jsme dostali úkoly (například přečíst si knížku nebo dělat prezentaci). Na jiné se stačilo učit před zápočtovými testy a závěrečnou zkouškou.

Kde jsi bydlela?

Bydlela jsem ve sdíleném bytě s paní domácí, padesátiletou profesorkou dějepisu na střední škole, a s jedním studentem z Ekvádoru. Oba byli moc přátelští a díky denní komunikaci s nimi jsem se ve španělštině rychle zlepšovala.

Jakou životní úroveň sis v Argentině mohla dovolit?

Město Buenos Aires je drahé. Tamější ceny jsou srovnatelné s českými a evropskými cenami, takže nečekejte levný latinskoamerický život. Specifikem Argentiny jsou rychle stoupající ceny kvůli vysokým inflacím (v roce 2010 se umístila na 3. místě ve světě se svou mírou inflace 22 %), hlavně ceny potravin v supermarketech se mohou zvyšovat od jednoho nákupu k druhému.

Jak bys popsala místní kulturu a tamní obyvatele?

Argentince musí člověk milovat. úsměv Jsou energičtí, vznětliví, nebojí se projevovat svůj názor (například častými protestními akcemi na ulicích). Svým pozitivním postojem k životu mě tak ovlivnili, že jsem na všechny kolem rozdávala úsměvy – na neskutečně talentované muzikanty v metru, na slečnu, která mi řekla: „Na zdraví!“, když jsem si kýchla, nebo na cizího pána, který mě zval k tanci přímo na ulici. Člověk nikdy neví, co od Argentinců očekávat.

Mají tamní obyvatelé i nějaké záporné vlastnosti?

Byly chvíle, kdy jsem nesnášela jejich nedochvilnost, nedodržování slibů a jiné negativní zvyky, ale jakmile se na mě začali usmívat, v mžiku jsem jim všechno odpustila.

Jací jsou v Buenos Aires muži?

Ženy, hlavně cizinky, dostávají od argentinských mužů velkou pozornost. Muži jsou vášniví a ženami přímo posedlí. Říká se, že pokud se jednou zamiluješ do Argentince, už se nikdy neodmiluješ. Která žena by mohla odolat výjevům lásky jako „lásko mého života“, „slaďoučká“, „moje srdíčko“.

Jaké jsi získala zkušenosti?

Za největší přínos svého šestiměsíčního pobytu v Argentině nepovažuji to, že jsem se naučila mluvit plynule španělsky. Mnohem více si vážím neocenitelné osobní zkušenosti. Jako „Paříž Jižní Ameriky“ nabízí Buenos Aires bohaté kulturní a sportovní vyžití, z čehož jsem se snažila vytěžit co nejvíce. Nikdy se mi nestalo, že jsem neměla co dělat, spíš jsem měla problém s výběrem z toho obrovského množství nejrůznějších akcí. Taky si vážím toho, že jsem měla možnost se setkat s řadou zajímavých lidí z celého světa, se kterými stále udržuji kontakt.

Není pochyb o tom, že si Nadia užívá života plnými doušky. Svědčí o tom i její pracovní stáž ve Vietnamu. Se svým výjimečným nadáním a krásnou tváří se před ní otevřou kterékoliv dveře.

O jakou pracovní stáž se jednalo?

Byla to tříměsíční stáž v jedné z největších vietnamských firem zaměřených na export a import. Pracovala jsem v oddělení mezinárodního obchodu, které bylo blízké mému studijnímu zaměření.

Pocházíš z Vietnamu, a tak nemáš problém domluvit se ve své rodné řeči. Nabízí Vietnam příležitost i pro lidi mluvící jinou řečí ?

Určitě. Člověk mluvící anglicky (i jiným jazykem) tu najde řadu příležitostí k uplatnění, protože vietnamská ekonomika nyní zažívá boom a přitahuje zahraniční investice a také lidi se zahraničními zkušenostmi a znalostí cizích jazyků. V současné době je ve Vietnamu přibližně 74 tisíc zahraničních pracovníků.

V čem je Vietnam odlišný od Evropy?

Vietnam jako asijská země je od ČR a Evropy odlišná hlavně svou kulturou a životním stylem lidí. V tom spatřuji mnoho společných rysů mezi Vietnamci a Argentinci. Většina jejich každodenních činností probíhá na ulicích – rádi vycházejí, a to hlavně v noci, kdy už nepanuje velké teplo. Jsou silně zaměřeni na rodinu a dodržování tradic: o víkendech vychází celá rodina na nákupy, na návštěvy příbuzných a přátel, nebo sedávají u kávy. Večeře nemůže začít bez přítomnosti všech členů rodiny. Na Vietnamcích si nejvíce cením jejich neuvěřitelné pohostinnosti a houževnatosti v práci.

Jak vypadá pracovní den ve Vietnamu?

Kancelářská práce zde většinou začíná v osm ráno a končí v pět odpoledne. Kolem jedenácté hodiny se vychází z kanceláře na oběd, poté se buď jede domů, nebo se zůstává v kanceláři na jednu až dvouhodinovou siestu. Vypne se světlo v celé kanceláři a spí se na židlích a v křeslech. Ve stanovený čas se pak všichni probudí a vrátí se ke své práci.

Jaká je ve Vietnamu životní úroveň?

Jak to bývá u rozvojových zemí, existuje propastný rozdíl mezi bohatými a chudými lidmi. Pokud má člověk peníze, drží v ruce velkou moc. Bohatí diktují, chudí musí poslouchat. Jelikož cizinci většinou pracují v zahraničních společnostech nebo vyučují cizí jazyky na mezinárodních školách, dostávají takové výdělky, které v mnohých případech převyšují plat, který by získávali v domovské zemi. Ti se mají přímo královsky, neboť život ve Vietnamu je ve srovnání s jejich zeměmi mnohem levnější.

Pokud by sis měla vybrat, kde strávíš svůj život, byl by to Vietnam, ČR nebo Argentina?

Nyní žiju v České republice, své srdce jsem ale nechala v Argentině a v duši jsem pořád Vietnamka. Je ještě ve hvězdách, kterou část svého těla nakonec poslechnu. úsměv Mám v plánu žít, studovat a pracovat ještě v mnoha odlišných zemích než se rozhodnu, kde se usadím.

Jaký je Tvůj hlavní životní cíl?

Být co nejšťastnější a užívat si každou minutu života.

Máš nějakou vysněnou destinaci?

Mám spoustu vysněných destinací, ale jelikož se (zase) blíží dlouhá zima, přála bych si odjet někam za pořádným teplem a sluníčkem. Co třeba skutečné safari v Africe?

Autor: Linda Kalašová

Nguồn: http://www.czechtimes.cz/clanky/259-argentina-versus-vietnam

Vzpomínám si na náš rozhovor před třemi lety. Tehdy jsi byla na studijní stáži v Argentině. Od té doby se toho jistě dost událo. Dokázala bys to shrnout v kostce? Kde žiješ nyní?

Taky si na něj dobře pamatuji, Lindo. Tehdy jsi se mnou dělala interview krátce po mém návratu z Argentiny, kdy jsem byla ještě značně nadšená ze svého prvního dlouhodobého pobytu sama v zahraničí. Říkala jsem si, že Argentina byla nejlepším rozhodnutím mého života a dodnes to stále platí. Díky tomuto studijnímu pobytu jsem pronikla do latinskoamerického života a otevřely se mi dveře k dalším osudovým příležitostem. Po návratu z Argentiny jsem dokončila bakalářské studium na Vysoké škole ekonomické v Praze. Jelikož jsem po státnicích nechtěla pokračovat ve stejném oboru na VŠE, rozhodla jsem se nepropást jedinečnou příležitost znovu vyjet za „velkou louží“, která se mi naskytla. Dostala jsem se do prestižního programu hrazeného Evropskou komisí určeného pro studenty z Evropské unie. Procestovali jsme s programem celou Kanadu, navštívili jsme řadu významných kanadských institucí a nakonec jsem zůstala na dvouměsíční pracovní stáži ve Vancouveru nacházejícím se na západním pobřeží Kanady. Během svého pobytu jsem se zamilovala nejen do města s překrásnou přírodou a báječně přátelskými lidmi, ale zamilovala jsem se také do své životní lásky. Z toho důvodu jsem se po dokončení stáže a po návratu do České republiky rozhodla, že se do Kanady vrátím. Vrátila jsem se jednou v minulém roce, a ještě jednou letos na delší dobu. Nyní se nacházím v Kanadě a paralelně jsem začala s magisterským studiem na jedné grande école de commerce ve Francii.

Kanada: focení ve Vancouveru

Pověz nám v krátkosti něco o Kanadě.

Kanada je ohromná země, a to nejen svou velikostí. Je ohromná svou přírodní i kulturní rozmanitostí. Pokud jste nadšenci přírody a sportů, Kanada vás jistě nadchne. Kanaďané mě zase ohromili svou přívětivostí, laskavostí a tolerancí. Díky tomu, že se setkávají s cizinci již od útlého věku, berou multikulturalismus jako součást národní identity. Vancouver, město, kde žiji, má přezdívku Hongkouver, neboť je zde velká část lidí z Hongkongu, Číny a jiných zemí Asie. Zde je těžší najít „opravdového Kanaďana“ než imigranta. Sem každý zapadne.

Důležitá je zmínka o tom, že v Kanadě nežiješ sama. Je to tak? Ostatně přesně o tom bude náš rozhovor.

Ano. Jak jsem se již zmínila, během svého prvního pobytu v Kanadě jsem se seznámila se svým současným přítelem. Je původem z Mexika.

Kanada: focení ve Vancouveru

Jak a kde se spolu potkaly dvě tak odlišné kultury? Byla to láska na první pohled nebo jsi měla nějaké „pochybnosti“ o možném budoucím soužití z důvodu odlišných kultur?

Tento příběh byl samozřejmě vyprávěn již nesčetněkrát, jelikož se všichni zajímají, jak se mohly potkat dvě tak „odlišné“ osoby. Ale jak to už bývá, dal nás dohromady osud a řetězec neuvěřitelných náhod. Potkali jsme se v jedné irské hospodě v centru Vancouveru, kde jsem slavila poslední noc s kamarády z evropsko-kanadského programu. Následující den měli odletět domů, zatímco mi začala stáž. Miguel mi jako pravý džentlmen nabízel společnost, abych se v novém městě necítila sama. V té době jsem neměla ani myšlenku na navázání nového vztahu, neboť jsem netoužila po dalším vztahu na dálku (mám na ně velké štěstí). Měla jsem ve Vancouveru zůstat pouze na dva měsíce, proto jsem si říkala, že nemá cenu se vázat. S Miguelem jsme začali jako přátelé, což byla velká výhoda. Měli jsme možnost se pomalu poznávat. Dalším důvodem, proč jsem váhala, bylo, že jsem si po Argentině říkala, že nechci mít vztah s mužem z Latinské Ameriky. Byl to předsudek, ale nezdáli se mi moc stálí a věrní v lásce. Miguel mi ale potvrdil, že není Latinoameričan jako Latinoameričan. Mexičané mají mnoho společného s Asiaty. Jsou hodně zaměření na rodinu, mají pevné a široké sociální vazby a jsou velmi pracovití. U Miguela se mi především líbil jeho osobní vlastnosti, byl od začátku neuvěřitelně pozorný a hodný, a nikdy se nám nestalo, že bychom si neměli co říct. Připadalo mi pozoruhodné, že jsem si s nikým jiným tolik nerozuměla jako s Miguelem. I v humoru jsme si blízcí. Proto než jsem odjela z Vancouveru, již jsem po hlavě skočila do dalšího vztahu na dálku.

Kanada: focení ve Vancouveru

Jak bys popsala zásadní kulturní rozdíly mezi vámi?

Po dvou letech vztahu se spíš stále divím, kolik toho máme společného. Možná je to tím, že jsme oba žili v různých zemích a jsme oba velmi tolerantní. Ale i přesto mezi námi občas docházelo ke konfliktům. Ze začátku docházelo k drobným nedorozuměním kvůli stylu mluvení. Miguel jako pravý Mexičan rád nadužívá zdrobněliny, a připadalo mi humorné, když je nepřetržitě používá. Na začátku jsem si na ně nebyla zvyklá, hledala jsem jeho používané slovní obraty na Googlu a jednou došlo k tomu, že jsem si myslela, že na mě použil sprostý výraz. Byla jsem na něj naštvaná a chudák ani nevěděl proč. Ale za nejzásadnější rozdíl mezi námi považuji vnímání a řízení času. Žila jsem většinu svého života v Evropě, proto je pro mě přesnost a efektivní využití času samozřejmé. Miguel čas vnímá ale úplně jinak. Jako správný Mexičan nikam nechodí včas a nestresuje se uzávěrkami. A také neplánuje svou budoucnost, nýbrž se drží heslem, co má přijít, přijde. Přivádělo mě to někdy k šílenství! Vždy jsem chtěla mít vše pečlivě naplánované a vědět dopředu, co mě čeká a nemine. Ve vztahu s Miguelem jsem si uvědomila, že buď vybouchnu pokaždé, když je nepřesný nebo když nemyslí dopředu, nebo to brát s nadhledem a být trpělivá. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Spojila jsem v sobě asijskou pracovitost a evropskou efektivnost s latinským „uměním si užívat života“, a získala jsem vyvážený životní styl, na který jsem dost hrdá. Miguel mě naučil vidět svět pozitivně i v nejhorších situacích. Kdykoliv se něčím trápím, jdu za ním, a hned se mi zlepší nálada. Většinou jsou mezi námi ale spíše rozdíly v osobních vlastnostech a postojích, což je problémem každého páru, nejenom mezinárodního. Na Miguelovi se mi líbí, že respektuje veškerá má rozhodnutí. Jak říkala jeho sestra: „Pokud by byl Miguel tradiční Mexičan, nenechal by tě studovat dál a být daleko od něj, ale snažil by tě držet stále při sobě.“ Jsem ráda, že není tradiční. (úsměv) 

Kanada: focení ve Vancouveru

Kulturní rozdíly se mohou projevovat v mnoha věcech. Od vaření až po výchovu dětí. V tomto máte jasno?

S vařením nemáme problémy, Miguel má rád vše, co mu uvařím. Snažím se střídat kuchyně dle nálady a dostupnosti. V jednom dni můžeme jíst ráno pomexicku, v poledne povietnamsku a večer poitalsku. Také jsem se přizpůsobila v koření. Nemohu totiž od Miguela požadovat, aby se zamiloval do silného aromatu vietnamské rybí omáčky. Místo ní přidávám do jídla sójovou omáčku, japonskou omáčku teriyaki, korejskou marinovanou omáčku bulgogi, čínskou ústřicovou omáčku, italskou omáčku Alfred atd. Nepřeháním, před několika dny jsem do jednoho jídla smíchala všechny zmíněné omáčky. Jídlo bylo výborné. U mexické kuchyně jsem si všimla, že přidávají citrón a chilli papriku do všeho. Slyšela jsi už o mičeladě, mexickém kořeněném pivu? Do ní se smíchá normální pivo s chilli, pálivou omáčkou, citronovou šťávou a rajčatovým džusem. Možná to zní hrozivě, ale do tohoto nápoje jsem se zamilovala. Pokud se týče výchovy našich budoucích dětí, přála bych si, aby z nich vyrůstali multikulturní lidé, kteří by byli schopni žít kdekoliv na světě, a zároveň, aby rozuměli kulturám a jazykům obou svých rodičů. Mnohdy se stává, že lidé vyrůstající v cizí zemi zapomínají na kulturu a jazyk své rodné země. Nechtěla bych, aby se to stalo našim dětem. Myslím, že o výchově dětí v bodech, kde se míjíme, má cenu mluvit, až když bude první dítě na cestě. Přesto se mě Miguel už například zeptal, co budeme děti učit o Bohu. Miguel je totiž katolík a já jsem nevěřící. Řekla jsem mu, že děti mohou být vychovávány jako křesťané, ale když již jsou dostatečně rozumné, ať si pro sebe vyberou svůj vlastní postoj. Hlavní není to, jaké náboženství vyznáváš či nevyznáváš, ale jestli jsi dobrý člověk či ne.

Kanada: focení ve Vancouveru

Máte nějakou strategii? Myslím tím, jestli jeden z vás více ustupuje nebo se oba vzájemně tolerujete i ve věcech, které vám opravdu vadí.

Strategii nemáme. V tomto vztahu jsem se naučila být úplně flexibilní a upravovat si své priority dle jednotlivé situace. Zatím se mi to vyhovuje a musím říct, že je to úplný opak toho, na co jsem si byla doma se svou rodinou zvyklá. Asijské rodiny jsou velmi přísné, ve všem panují pravidla, zákazy a příkazy. Je to pro dítě velmi omezující, i když se naučí disciplíně. Asijští rodiče vždy vidí své děti jako nevyspělé, kteří stále potřebují ochranu a péči. Proto se stává, že i na vysoké škole musejí asijské děti poslouchat své rodiče. Mnohdy i po založení vlastní rodiny se musejí rodičů zeptat na jejich názor a povolení. V našem vztahu s Miguelem ale hraje tolerance a vzájemný respekt velkou roli, proto bych se nebála, že bychom nedokázali konfliktní situace vyřešit mírovou cestou. Přála bych si, aby byla naše budoucí rodinka směsicí toho nejlepšího z každé naší kultury.

Vánoce v Praze

Vraťme se na začátek vašeho vztahu. Jak se začal vyvíjet? Co se dělo poté, když jste zjistili, že k sobě patříte? V té době jste měli určitě každý své závazky.

Během mé stáže ve Vancouveru jsme byli stále spolu. Miguel si na mě vždy našel čas, i když byl pod haldou práce. Proto jsme se rozhodli pokračovat v našem vztahu i poté, co jsem se vrátila do České republiky. Každý den jsme si posílali zprávy nebo si volali, ať už na Facebooku, Skypu, Whatsappu, nebo v aplikacích vyhraněných pro páry. Komunikace je pro vztah na dálku velmi důležitá, a v našem vztahu vždy perfektně fungovala. Cítila jsem se, že mi byl přes velkou vzdálenost stále poblíž. Cítila jsem se s ním v bezpečí, i když byl míle daleko. Snažili jsme se vidět, kdykoliv nám to situace umožnila. Kvůli velké dálce to však znamenalo jednou za půl roku. Stesk byl nesnesitelný, ale nadšení z příštího vidění ještě větší, a proto jsme to vydrželi.

Léto 2013 v Mexiku

Miguel v Kanadě studuje, takže ses tam přestěhovala za ním. Co tvé aktivity? Není to pro tebe určitým způsobem oběť?

Bylo to pro mě velmi těžké rozhodnutí. Měla jsem dvě a půl práce a šetřila jsem si na magisterské studium ve Francii. Odjet do Kanady znamenalo pro mě nechat všechny své práce a žít v Kanadě z našetřených a půjčených peněz, které byly vyhraněné studiu. Řetězec událostí ale rozhodl, že kdybych se bývala nerozhodla odjet do Kanady v tomto roce, viděli bychom se s Miguelem až za rok, a to bůhví kdy. Dále jsem mu chtěla pomáhat při dokončení školy a být mu podporou. I když jsem známá spíše jako velmi ambiciózní člověk a workoholik, uvědomuji si, že člověk nežije pro práci. Práce je prostředkem finančního zajištění člověka, avšak člověk by neměl přepracovat na úkor svých vztahů. Každý z nás by si ale měl uvědomit, co pro něj znamená štěstí, a pak se ho držet. Vydala jsem se za svým štěstím a samozřejmě svého rozhodnutí nelituji.

Vánoce v Praze

Jak probíhá studium ve Francii? Je to náročné?

Abych mohla být s Miguelem do jeho dokončení studia (do konce tohoto roku), rozhodla jsem se pro studium, které mi umožňuje studovat na dálku první semestr. Člověk by si při pojmu studium na dálku představoval lehkou práci a lelkování, ale opak je pravdou. Mám šest předmětů a do každého předmětu máme skoro každý týden týmové práce, eseje a testy. V jednom týdnu jsem třeba pracovala najednou na pěti týmových pracích! Je to ale typický styl učení ve francouzských grandes écoles.

Léto 2013 v Mexiku

Hodláte zůstat v Kanadě nebo plánujete přesun?

Vancouver je pro nás oba perfektní místo na bydlení až na jednu docela zásadní věc: počasí. Zdejší léto bylo nádherné, stále slunečno a teplo. Avšak s podzimem začalo psí počasí. S nadsázkou se říká, že ve Vancouveru nepřetržitě leje od podzimu až do jara. A bez nadsázky musím říct, že většinu času je to pravda. Takovéto počasí dost ovlivňuje psychiku a tělo je stále unavené. Pro nás by byl ideální přesun do Kalifornie. Je to pro Miguela vysněná destinace, jednak díky jejímu celoročnímu slunečnému počasí, a jednak díky koncentraci společností souvisejících s jeho oborem (což je elektrické a optické inženýrství). Nikdy jsem v Kalifornii nebyla, ale dokázala bych si představit, že bych tam žila a založila rodinu. Dle mé představy je to místo, kde se střetávají různé světové kultury, a proto nebude problém se tam usadit. Jen pár věcí by mě na bydlení v USA tížilo: drahé zdravotnictví, drahé studium, volné držení zbraní a dálka od rodiny.

Miguel s mými přáteli ve Vídni

Zjišťovali jste si, co všechno bude k přestěhování do Kalifornie zapotřebí? Budete si tam kupovat byt/dům nebo půjdete nejdříve do pronájmu?

Váhám mluvit o Kalifornii, protože ani jeden z nás to nemá jisté. Nejdříve si tam totiž budeme muset najít práci, a teprve pak mluvit o stěhování. Ale s našimi schopnostmi věřím, že nám to vyjde. Řekla bych, že nejdříve půjdeme do podnájmu, a pak bychom vzali hypotéku na dům.

Pokud se přestěhujete do Kalifornie, nebude se ti stýskat po rodině?

Je to stále moc těžké žít daleko od své rodiny, ale zvykla jsem si na to. Mám část rodiny ve Vietnamu a část v České republice, a proto ať už žiji kdekoliv, vždy budu mít někoho daleko od sebe. Snažíme se být v kontaktu aspoň online, i když jsem smutná, když si uvědomuji, že kvůli velké vzdálenosti promeškám hodně rodinných událostí.

Na svatbě Miguelových přátel

Stýkáte se navzájem se svými rodinami? Jaké bylo přijetí ze strany tvé i jeho rodiny? Jak řešíte případnou jazykovou bariéru?

Ano, oba jsme měli možnost se seznámit s rodinou toho druhého. Minulé léto jsem strávila v Mexiku a sblížila jsem se s celou jeho rodinou. Jazykovou bariéru jsem neměla, jelikož s Miguelem mluvíme pouze španělsky. Už před příjezdem do Mexika jsem měla docela představu o mexických zvycích a o mexické kultuře. Co mě ale doslova nadchlo, byly mexické svatby. Byli jsme na dvou svatbách Miguelových přátel, a obě byly plného opravdového veselí, tance, jídla, her, hostů bylo na každé minimálně tři sta. Mexičané se za svatbu nebojí utrácet celé jmění. Miguelovi přátelé třeba na svou svatbu šetřili celých sedm let. Až budu mít svatbu, přála bych si ji mít v mexickém stylu. Miguel se s mou maminkou, babičkou a dědečkem z maminčiny strany potkal o minulých Vánocích. Přiletěl mě do České republiky na pár dní navštívit. I když uměl jen dvě věty, které si ještě spletl, všem se zalíbil. Legrační situace nastala, když babička na Miguela mluvila vietnamsky a česky, Miguel na ni zase španělsky a anglicky, a já jim to musela tlumočit. Zdálo se ale, že mě ani nepotřebovali k tomu, aby si k sobě našli cestu. Když jsem nebyla vedle, spojila je jejich největší společná vášeň: jídlo. Babička byla spokojená, že Miguelovi chutnaly všechny její dobrůtky. Musím říct, že mám dost netradiční rodinu. V normální vietnamské rodině bych váhala přivést domů českého chlapce, natož Latinoameričana, o jejichž kultuře nevědí vůbec nic. Vietnamští rodiče se totiž bojí, že vztah s cizím chlapcem či dívkou automaticky znamená rychlý rozchod či rozvod kvůli kulturním rozdílům, a také se bojí toho, že si se svými vnoučaty nebudou rozumět. Když má rodina viděla, jak jsem s Miguelem šťastná, další věci již neřeší. Miguelovi zbývá navštívit mého tatínka ve Vietnamu, a doufám, že se nám cestu do Asie podaří zrealizovat během příštího roku.

S Miguelovým tatínkem a jeho sestrou

Prozraď nám na závěr, čeho si na vašem vztahu nejvíce ceníš a co bys poradila těm, kteří žijí také v mezinárodním partnerství. Jak se nejlépe vypořádat s tím, když dva dělí obří vzdálenost a musí nějaký čas trávit odděleně?

To, čeho si na našem vztahu cením nejvíc, je vzájemný respekt. Respektujeme své kulturní i osobnostní rozdíly, a je to podle mě základ, který nás podrží dlouho spolu. Vztah na dálku je vždy těžký, a když se rozhodnete dát svému vztahu na dálku šanci, musíte se nepřetržitě snažit. Aby byl úspěšný, musí být založený na obětování se a nesobeckosti. Alespoň jeden z páru totiž bude muset opustit svou rodinu, přátele, svou vlast, aby začal v cizí zemi od nuly. Ale jakmile máš svou lásku v náručí, uvědomíš si, že se celé tvé trápení vyplatilo. Na druhou stranu nesmíš úplně zapomenout na sebe a na svůj současný život. Není zdravé věnovat veškerou energii jednomu člověku, který je daleko od tebe, na úkor svých bližních a přátel, kteří jsou kolem tebe. Je třeba umět vyvážit oba světy. A hlavně se nevzdát a těšit se na váš krásný budoucí společný život.

Autor: Linda Kalašová

Autor fotografií: Nadia Ho

Článek byl vydán: říjen 2014

Nguồn: http://www.czechtimes.cz/clanky/756-mezinarodni-partnerstvi